Kristýna Tulachová

Týden před začátkem fashion weeku jsem trávila přejížděním a výlety mezi Francií a Švýcarskem. S rodinou. Nerada bych vás nudila turistickými informacemi, které bych hledala někde na internetu, takže to vezmu zkrátka tak, jak jsem to v danou chvíli prožívala, protože co by to bylo za rodinný výlet, kdyby se minimálně polovina věcí nezvrtla. Problém první: ubytování. To si výjimečně vzal na starosti taťka. Jakmile dělá něco on, jsou z toho buď všichni nadšení, nebo je to naprostá katastrofa. A hádejte co? Ano, byla to ta druhá možnost. Sice ubytování zařídil, ale po příjezdu jsme zjistili, že je v pokoji jen jedna postel. Bravo! Roztáhli jsme si gauč, spát se tam dalo, ale takhle všichni pohromadě... byla to kalamita. Myslím, že si to dokážete dobře představit. Naším hlavním cílem byla Ženeva a tamní jezero. Nik s taťkou to brali hlavně sportovně, takže si vzali kola a jezdili, my s mamkou jsme občas jezdily s nimi, ale chtěly jsme se i koupat a projít si město. Musím říct, že se mi tam vážně líbilo, Ženeva je krásná a našla jsem tam spoustu zajímavých výloh, které teď použiji jako předlohu ke svým dalším projektům. (ďábelský smích) Jediné, co mě překvapilo, byly kameny v jezeře, což jsem si dopředu nezjistila. Možná i kvůli nim se tam nikdo nekoupal, ale mě samozřejmě nemohly zastavit. Jen jsem si raději nestoupala. Divím se, že se mi nic nestalo. 

Mimo město jsme si vyšli na Mont Saleve. To můžu jedině doporučit, některé stezky vedou skrze výběhy pro krávy, z čehož jsem byla samozřejmě asi nejvíc nadšená. Zavedla bych to i všude tady v Čechách. 

Nezapomněli jsme samozřejmě ani na Mont Blanc, bohužel jsme ale neměli dopředu rezervované vstupenky (to doporučuji!), a tak jsme vyjeli lanovkou jen do dvou tisíc metrů na protilehlou horu. Nádherné. Kdyby bylo vše na mně, zůstali bychom v horách mnohem déle. 

Co se týče jídla, nemám opět žádné dlouhé povídání. Jím všude to samé, ALE ve Švýcarsku jsem ochutnala sýrové fondue. Mňam. A také jsem si nemohla odpustit levandulovou zmrzlinu. Druhé mňam. 

Máte raději města nebo hory? Byli jste nahoře na Mont Blanc vyhlídce?

  

Procházela jsem si články, které jsem tu na blogu dřív publikovala, a došlo mi, že jsem hodně dlouho nevyprávěla o žádném castingu. Přitom jsem se před pár lety těšila, až na nějaký půjdu, jen proto, abych o něm mohla napsat. 

Včera jsem byla na castingu na přehlídku, která proběhne v rámci nějaké otevíračky na Chodově. Raději nebudu zmiňovat víc, abych neprozradila nějaké tajemství. 

V SMS jsem měla napsáno, že casting bude mezi 16:30-17:30. Jelikož nerada chodím pozdě a potřebovala jsem být rychle doma, šla jsem tam už na 16:10. Celkem jsem se zděsila, když jsem před sebou uviděla asi 20 dalších holek. Hurá. Pravděpodobně se snažili holky pozvat na určité časy, ale samozřejmě to nevyšlo. Naštěstí jsem spoustu z nich znala, a tak to nebyla taková hrůza. Chvíli jsem čekala venku, a pak jsem šla odevzdat setkartu, na kterou mi napsali pořadové číslo. 30. Ten, který si od nás kartu bral, se jen tak z ničeho nic zeptal, jestli chodíme do školy (za mnou stály další dvě holky). Všechny jsme přitakaly a on se mě ještě zeptal, co studuji. Říkám humanitní vědy na Karlovce a zezadu se ozve: Jee, ty jsi taky na FHS? Nakonec jsme tam byly z FHS tři. Hned bylo o čem povídat po zbytek čekání. 

Vyfotili si mě, a potom, co jsem přišla na řadu, jsem se měla projít v podpatcích. Odkývali to a ještě mě poslali posadit. Jakmile si takhle vybrali další dvě holky, pozvali si nás znovu před sebe. Chtěli ještě natáčet nějaké video, a tak jsme dostaly za úkol zahrát dvě scénky. Jako první jsme si měly představovat, že jsme v přírodě, že k nám přilétá ptáček, sedne si nám na ruku, a pak odletí. Jasně, jasně. Muselo to v našem podání vypadat opravdu ,,přirozeně a nenuceně". Vůbec jsem netušila, co mám dělat se svou druhou rukou, a hlavou mi běžela jedna jediná myšlenka - můžu na toho ptáčka sahat nebo by pak uletěl? Naneštěstí hraní netrvalo dost dlouho na to, abych došla k nějakému závěru. Druhá scénka spočívala v tom, že jsme si měly představit, jak nám vlají ve větru vlasy a my si s nimi hrajeme. To už bylo popravdě o něco lepší, ale i tak. Ka-la-mi-ta. Možná by to bylo lepší, kdybychom nestály takhle tři vedle sebe a skrze okna se na nás nekoukalo nespočet zvědavých očí... ale co se dá dělat. Uvidíme. 

Máte nějaké podobné vtipné ,,herecké" zkušenosti?

Na castingu jsem bohužel nic nefotila, a tak alespoň takhle. 12. jsem oslavila své narozeniny a celý den jsem na hlavě nosila tuhle čelenku. Možná jsem v hloubi duše trochu doufala, že bych mohla v mekáči dostat dortík zdarma, ale bohužel se tak nestalo. Dostalo se mi jen podivných pohledů. Ale co, za zkoušku to stálo.  

Facebook | YouTube | Instagram | ASK   

Po půlnoci jsem se vrátila z Bavorska a v šest ráno už jsem zase vstávala, abych stihla focení s Adrianem. Kdybych měla vypsat každičký den prázdnin od rána do večera, tak se tam nenajde úplně moc času na odpočinek. Možná žádný. Ale i přes všechnu námahu, kterou to někdy zkrátka stojí, jsem ráda, že se jen tak neválím a nemarním čas. I když neříkám, že pro někoho to nemůže být tou nejlepší náplní života. 

S Adrianem jsme se sešli v devět ráno v Grébovce, kde celé focení probíhalo. Předchozí den mi z agentury poslali moodboard, abych věděla, v jakém duchu se to celé ponese a co si s sebou mám přinést. Oblečením se mi zrovna trefil do vkusu a výrazy a la umírám, je mi špatně, nebaví mě život a strašně se nudím mi rozhodně nejsou taky cizí. Nerada bych, aby to vyznělo, jakože si snad focení neužívám, to vůbec. Spíš mi jsou tyhle výrazy před objektivem jen nějak bližší, v reálném světě zůstávám (doufám) usměvavá. 

Adrian je Kanaďan, v Praze byl poprvé a líbilo se mi jak ho výhledy na město fascinovaly. Byl tak milý a lidi kolem tak moc milí nebyli. Potřebovala jsem se převléknout do prvního outfitu, ale v kavárně mi řekli, že mě tam rozhodně nenechají, protože ještě oficiálně neotevřeli. Asi po dvou minutách následovala další nepříjemná situace, kdy Adrian přešel přes trávník (ano, v parku si dovolil přejít přes trávník), který ale asi patřil nějaké právnické firmě, co tam sídlí. Než jsem ho stihla zastavit, že dovnitř raději nemá chodit, už tam byl a ptal se pána na recepci, jestli je to nějaké muzeum. Haha, tomu jsme se mohli zasmát, ale venku za námi přišel nějaký pěkně naštvaný pán se slovy ,,Hledáte něco?!". Hned jsem mu říkala, že ne, že je tu jen unesený architekturou a tak dále. A on ,,Aha!!! Že jste si sem tak reprezentativně nakráčeli..." Neměla jsem slov, ale to nevadilo, on pokračoval slovy, že normální lidé chodí po chodníku. Byl pěkně zlý, tak stokrát jsem se mu omluvila. Nikde nebylo žádné upozornění, rozhodně jsme si tam nenakráčeli, jak to on popisoval, ale co se dá dělat. Asi měl špatný den a chtěl si na někom vylít zlost. 

Zbytek focení už naštěstí probíhal bez problému. Začali jsme za zmíněnou budovou právnické firmy, pak u skály, kde stojí ta krásná fontána, do které jsem lezla. To byla celkem sranda. Tohle mě přesně baví! Skončili jsme v krásné vinici, ze které jsme chtěli odejít druhou stranou, ale všude bylo zamčeno, a tak jsme skákali přes bránu. Jako bych se vrátila do dětských let. A to já ráda. Probrali jsme poté ještě půlku života a já se nabalená v kalhotách a triku s dlouhým rukávem mohla přesunout (přes půl Prahy) zpátky do auta, převléknout se tam (zajímavý proces) a dát si oběd. Spokojená. 

Foto: Adrian Villagomez 

černé společenské kalhoty - Mango

zvonové kalhoty - vlastní 

neformální oversized sako - Mango

bílá oversized košile - vlastní 

klasická bílá košile - H&M

bílá halenka - H&M

boty - Zara

Facebook | YouTube | Instagram | ASK

Facebook | YouTube | Instagram | ASK