Přehlídky MBPFW trvaly 3 dny, pokaždé řetězec přehlídek začínal kolem poledne a končil nejpozději v 9 večer. Chtěla bych v dnešním článku přiblížit, kolik času zaberou přípravy modelek na těchhle pár chvil slávy. O přípravě celkové si ale ani netroufám mluvit... tohle bude asi jen slabý odvar, ale i tak celkem únavný. 

Po prvním kroku, úspěšném absolvování castingu, a prvotní radosti přichází ta náročnější část, samotný fashion week. Letos pro modelky začínal 4 dny před přehlídkovými dny, a to v úterý 30. srpna. A jak pro mě tyhle dny probíhaly? 

V úterý mi zvoní budíček v 5:30, jedu do Prahy a na místě jsem (opět) o hodinu dřív. Pomalu přicházejí další a dozvídáme se, s kým teda budeme ten týden trávit. Kontrolují, kdo přišel, kdo jde zase pozdě, vypisujeme telefonní čísla, dostáváme rady, upozornění atd. První fitting má být od 9:00 a je to Pietro Filipi. Trvá tři hodiny... tři hodiny převlékání, stání v řadě, nudu, neustálé napomínání, ať jsme tišeji (hlavně pro nováčky), rovnání do pořadí a focení. Mezitím přinesou jídlo, které ale samozřejmě nemůžeme v průběhu fittingu jíst. Každopádně potom máme čas na oběd, ale i v budově máme super občerstvení, dokonce i pití z lednice, rychlovarné konvice atd. Po pauze přichází fitting modelů Petry Balvínové. Je strašně milá, takže to uteče rychle, nezdržuje se, prostě v klidu, po ní přichází dvouhodinový fitting Kateřiny Geislerové, kdy jsme celou dobu stály v kruhu, nekonečná nudná doba. Hned na ni navazuje AutTalk pro pár vybraných (já mezi nimi), kdy ale třeba právě můj návrhář ještě ani nemá modely ušité, a tak stojím a zkouším si něco, co se pak nějak přesně na míru dodělá. Následuje tříhodinový Jakub Polanka, který je ale strašně super, vtipkuje, vysvětluje nám smysl kolekce a je s ním sranda, hned to rychleji utíká. Poslední ten den přicházejí na řadu Chatty, rychle je nám přiděleno oblečení, ale teda focení vázne, většina lidí je už doma, ale my poslední odcházíme někdy po osmé večer. Pro mě to znamená, že doma budu někdy okolo jedenácté v noci. Bohužel měla Maya zrovna své dny, a tak prořvala celou noc. Krásných patnáct minut spánku. Hurá.. začíná středa. 

To budíček ani nemusel zvonit a já už po šesté vyrážela zpátky do Prahy. Tentokrát jsem si ale doma sbalila věci, protože jsem se rozhodla přespat u tety, abych pořád nelítala tam a zpátky. Minulou sezonu to bylo pro mě opravdu zabijácké. Chci zaparkovat na Žižkově, ale co jen to všude nevidím? Modré čáry... prostě všude, všude, všude. Ach jo, našla jsem si nějaké místo u obyčejných parkovacích hodin a zaplatila si parkování až do naší obědové pauzy. Do Českého centra jsem dorazila zase s velkým předstihem a ještě před začátkem zkoušek přinesli jídlo, a tak jsem si dala krásnou druhou snídani, mňam. V 9 se začínalo Filipem Jakabem a Danielou Peškovou, to byla rychlovka, pak přišel Miro Sabo, taky celkem rychlé. Tím jsme měly, co se týče fittingů, hotovo. Rychle jsem ještě se Zuzkou běžela pro auto a jela ho z centra přeparkovat na Chodov. Rovnou jsme si tam daly nějaký veganský oběd a byla jsem překvapená, že mi to chutnalo. Jen jsem si na konci jídla uvědomila, že to ,,maso'' jsem nemusela dávat stranou. Proč mají vegané potřebu nahrazovat maso něčím, co jako maso vypadá? O.o Matoucí. Po obědě jsme se už nevracely do Českého centra, ale zamířily přímo do Kotvy na zkoušku choreografie. Prvotní dojem byl super, protože tak velká backstage dlouho nebyla. Jediné, co se moc lidem nelíbilo, byly záchody. Na výběr jsme měli nějaké staré původní nebo TOI TOI... popravdě mi to ale zase jako taková katastrofa nepřišlo. Zkoušeli jsme nejdřív choreografii přehlídky Petry Balvínové, nic zvláštního, pár zkoušek, prostě vlastně nuda, protože děláte pořád to samé dokola, pořád se na něco nebo někoho čeká a všichni už jsou otrávení (ano, při první zkoušce). Další na řadě byla dvojice Filip a Daniela, pak Miro Sabo a to bylo vše! Poprvé a naposledy jsme končili dřív, v 6 odpoledne. Měla jsem tedy čas na nákup jogurtů na každé ráno (to vycházelo na 4 jogurty, na které jsem se ale samozřejmě nevydržela dívat a snědla je hned).

Čtvrteční ráno zahajoval v 9:30 fitting UMPRUM, který byl celkem dlouhý, a hlavně se mi stal ,,super'' trapas. Měla jsem v té době rozbitý dotyk a mobil si mačkal, co se mu zachtělo. V největším soustředěném tichu se rozhodl zesílit se na maximum a spustit navigaci. Přes celou místnost se začalo ozývat ,,za 250 metrůůů zahnětee do levaaaa''... a aby toho nebylo málo, zasekl se a nešel vypnout. Ach jo. Všichni se mi pěkně smáli a já jsem vážně nerada středem pozornosti. Schytala jsem 3 modely, což byl zase největší možný počet. Po UMPRUM zkoušela Klára Nademlýnská, pak přestávka na oběd, rychlé ODIVI a rychlá LaFormela. Hned potom jsme běžely zkoušet choreografii ODIVI, Kateřiny Geislerové, kde to trvalo trošku déle, pak přišel problém ze zkoušením AutTalku, protože jaksi nikdo nepřišel a všichni byli ještě víc otrávení a naštvaní, pak tedy Klára Nademlýnská a LaFormela. Kolem desáté už jsem myslím byla doma u tety a mohla jít celkem v klidu spát.

V pátek měla moje skupina nástup až v půl dvanácté, takže jsem si hezky mohla dojít pro snídani a pro jistotu do lékárny pro větší zásobu náplastí, kdyby byly potřeba. Téměř čtyřhodinový fitting LBM byl zabijácký, strašná nuda, dokola se něco převlékalo, pořád byl někdo s něčím nespokojený, všichni otrávení, nemohli jsme se nikde pro jistotu ani opřít, ani se bavit, fakt ,,sranda''. Pak přišla ještě Péťa Ptáčková a vybrala si pár šťastlivců, kteří šli její přehlídku, včetně mě. Hned na fittingy zase navazovaly zkoušky choreografie - Chatty, Petra Ptáčková a LBM. Tohle byl, co se choreografií i fittingů týče, ten nejhorší a neucouranější den. Vlekl se jak nevím co a byl to už vážně děs. Pořád byl někde nějaký problém a jakmile je v takovém prostředí někdo nepříjemný, rychle se ta nálada přenáší na ostatní. 

V sobotu už to bylo mnohem rychlejší, vzhledem k tomu, že už se šly i přehlídky. Nástup brzy ráno se nezměnil, ještě se zkoušely choreografie, a pak přišel kolotoč líčení, česání, chození a zase dokola. Hned první den přišel problém s jídlem, na které nebyl čas, a ani zdaleka se mu nemohlo vyrovnat to jídlo z fittingů. Jako modelky jsme neměly zrovna moc času na to dojít si ke stolu a nabrat si jídlo třeba do zásoby, a i přestože tam všude byly cedulky, že to jídlo je vyloženě pro nás, nakráčeli si tam hostestky, lidé, kteří měli vstup do backstage, a prostě nám to tam snědli. To se mimochodem každý den opakovalo, a tak to byl vážně děs. Nevím, proč tohle někdo dělá, když vidí, že tam toho jídla není dost. Pro většinu končil tenhle den už v 9, ale pár z nás ještě zůstávalo do noci na fitting Martiny Špetlové. Spát jsem šla někdy po půlnoci. Spoustu času zabere vymývání všech produktů z hlavy a odličování make-upu. 

V neděli zase nástup brzy ráno, zkoušky choreografie a kolotoč přehlídek. Tenhle den vlastně byl asi takový nejpohodovější ze všech. Neschytala jsem žádné hrozné boty, jediná děsivá pro mě byla přehlídka Martiny Špetlové, protože jsme musely celkem dlouho stát na mole na místě a nehýbat se. To je pro mě ta největší fashion weekovská noční můra. 

V pondělí jsme byli v Kotvě nastoupeni už v 7 ráno, abychom nazkoušeli choreografii Jakuba Polanky a UMPRUM. Ten den se sešlo nejvíc horších choreografií v jeden den. Hned první přehlídka Petry Ptáčkové byla taková stresující. Těsně před ní proběhly strašné zmatky kvůli představení, které se muselo narychlo rušit, pláč atd., taky jsme ke konci museli na mole stát tu nejdelší dobu, a jak se mi to nějak celé už od začátku kvůli zmatkům nezamlouvalo, ještě mě to v tom při tom stání utvrdilo. Začala jsem panikařit a v duchu se jen uklidňovala, že to snad nějak zvládnu a nesesypu se přímo na mole, haha. Nakonec jsem to dokázala. Huráá. Myslím, že kdybych stála ještě o vteřinku déle, srdce by mi vyletělo krkem a rozletělo se po celé garáži. Při druhé přehlídce, UMPRUM, jsme zase museli jít superpomalu, což není nejpříjemnější. Měla jsem u jednoho modelu takové bačkůrky, a když nemám pevnou botu, hrozně moc mi křupou prsty při každém kroku. Chtělo se mi strašně moc smát, když jsem to přes tu klidnou hudbu zřetelně slyšela. Na konci jsme taky museli po skupinkách zastavit, ale naštěstí jsem byla v té poslední, takže to bylo opravdu jen pár vteřin. Přehlídka ODIVI byla perfektní, hrozně moc se mi líbily modely a celkově to provedení. Jen při defilé se mi chtělo zase smát, protože ta hudba na mě byla moc. Nějaký rap, ale ten raper jakoby chtěl snad mikrofon sežrat zaživa, pak ho vyzvracet, znovu sníst, vyzvracet a pak rozdupat! Zkrátka tohle neposlouchám no. Přehlídka Jakuba Polanky byla bezkonkurenční, co týče atmosféry, ale o tom už jsem básnila mockrát. Poslední přehlídka už je jen takové zakončení, ale atmosféra je před ní už taková uvolněnější, všichni vědí, že po ní už se jde domů a povinnosti končí. Třikrát hurá! 

Nerada bych, aby celý článek vyzněl úplně negativně, ale chtěla jsem shrnout ty pocity, které vždycky mám, a nejsem jediná. Rok co rok se tam scházíme, i když s tím pořád máme nějaký problém. Taky je to celkem stresující, i když ne každý je tam takový nervák jako třeba já. Každopádně o FW se mi letos zdálo ještě asi týden a vždycky jsem se probudila s leknutím a bušícím srdcem. Něco mě na tom ale stále láká a to nedokážu vysvětlit. Fotky, které sem dávám, jsem chtěla použít na sociologickou sondu do školy, ale nakonec to nějak nevyšlo. Je z nich reportáž zachycující zvláštní emoce v backstage a hlavně všudypřítomné světlo mobilů.      

Facebook | YouTube | Instagram | ASK