by Adrian Villagomez

8:00

Po půlnoci jsem se vrátila z Bavorska a v šest ráno už jsem zase vstávala, abych stihla focení s Adrianem. Kdybych měla vypsat každičký den prázdnin od rána do večera, tak se tam nenajde úplně moc času na odpočinek. Možná žádný. Ale i přes všechnu námahu, kterou to někdy zkrátka stojí, jsem ráda, že se jen tak neválím a nemarním čas. I když neříkám, že pro někoho to nemůže být tou nejlepší náplní života.

S Adrianem jsme se sešli v devět ráno v Grébovce, kde celé focení probíhalo. Předchozí den mi z agentury poslali moodboard, abych věděla, v jakém duchu se to celé ponese a co si s sebou mám přinést. Oblečením se mi zrovna trefil do vkusu a výrazy a la umírám, je mi špatně, nebaví mě život a strašně se nudím mi rozhodně nejsou taky cizí. Nerada bych, aby to vyznělo, jakože si snad focení neužívám, to vůbec. Spíš mi jsou tyhle výrazy před objektivem jen nějak bližší, v reálném světě zůstávám (doufám) usměvavá.

Adrian je Kanaďan, v Praze byl poprvé a líbilo se mi jak ho výhledy na město fascinovaly. Byl tak milý a lidi kolem tak moc milí nebyli. Potřebovala jsem se převléknout do prvního outfitu, ale v kavárně mi řekli, že mě tam rozhodně nenechají, protože ještě oficiálně neotevřeli. Asi po dvou minutách následovala další nepříjemná situace, kdy Adrian přešel přes trávník (ano, v parku si dovolil přejít přes trávník), který ale asi patřil nějaké právnické firmě, co tam sídlí. Než jsem ho stihla zastavit, že dovnitř raději nemá chodit, už tam byl a ptal se pána na recepci, jestli je to nějaké muzeum. Haha, tomu jsme se mohli zasmát, ale venku za námi přišel nějaký pěkně naštvaný pán se slovy ,,Hledáte něco?!". Hned jsem mu říkala, že ne, že je tu jen unesený architekturou a tak dále. A on ,,Aha!!! Že jste si sem tak reprezentativně nakráčeli..." Neměla jsem slov, ale to nevadilo, on pokračoval slovy, že normální lidé chodí po chodníku. Byl pěkně zlý, tak stokrát jsem se mu omluvila. Nikde nebylo žádné upozornění, rozhodně jsme si tam nenakráčeli, jak to on popisoval, ale co se dá dělat. Asi měl špatný den a chtěl si na někom vylít zlost.

Zbytek focení už naštěstí probíhal bez problému. Začali jsme za zmíněnou budovou právnické firmy, pak u skály, kde stojí ta krásná fontána, do které jsem lezla. To byla celkem sranda. Tohle mě přesně baví! Skončili jsme v krásné vinici, ze které jsme chtěli odejít druhou stranou, ale všude bylo zamčeno, a tak jsme skákali přes bránu. Jako bych se vrátila do dětských let. A to já ráda. Probrali jsme poté ještě půlku života a já se nabalená v kalhotách a triku s dlouhým rukávem mohla přesunout (přes půl Prahy) zpátky do auta, převléknout se tam (zajímavý proces) a dát si oběd. Spokojená.