Už jsem o své cestě mluvila v podcastu (k dostání na iTunes i Spotify), ale zasluhuje si i samostatný článek s fotkami. Třeba nakonec pomůže i někomu, kdo o podobné cestě přemýšlí. Podnikla jsem ji totiž trochu jinak, než jak ji popisují v průvodcích.
Na cestu jsem si vyčlenila 6 DNÍ s tím, že jižní pobřeží už znám dobře, a tak jsem se tam neplánovala dlouze zdržovat. Ostrov jsem objížděla už po sezóně, v polovině října, a počasí mi naštěstí vyšlo celkem hezky. Na Islandu je počasí nevyzpytatelné, a tak vám nikdo neřekne, kdy je nejvhodnější někam vyrazit a kdy už to třeba vůbec nebude možné. Říjen je nejdeštivější měsíc, a když jsem tu v tu stejnou dobu loni, pršelo všechny dny.
Chtěla jsem si užít klidu, přírody a samoty, a tak jsem se rozhodla pro půjčení si camper vanu. Zvolila jsem ten nejlevnější od Happy Campers a nemohu si stěžovat. Měl veškeré vybavení, od vařiče přes spacák až po wifi! Měl trochu problémy se sněhem na severu, ale nic zásadního. Každopádně v zimě bych se s ním asi neodvážila nikam vyrazit. Pro van jsem si musela dojet do Njarðvíku, což je necelá hodina cesty linkovým autobusem z Reykjavíku, a pak už hurá směrem na sever.
Vyrazila jsem po směru hodinových ručiček, protože jsem chtěla začít něčím, co jsem ještě neviděla. Bylo odpoledne, nakoupila jsem si v Reykjavíku ještě jídlo na cestu a jela k majáku v Akranesi, abych viděla západ slunce. Po západu jsem pokračovala dále na sever a nakonec skončila v kempu ve vesničce Laugarbakki. Byla jsem tam úplně sama! Nikde nikdo. V noci foukal šílený vítr, byla mi zima a já si říkala, že kempovat v průběhu poslední série American Horror Story je naprosto příhodné.
Vstávala jsem brzy, asi zimou. Ranním cílem se stal Hvítserkur. Je potřeba sjet z Ring Road a jet několik desítek kilometrů po gravel road, což se ukázalo jako minimálně velmi nepříjemné s obytným autem. Ne že by se něco zničilo, ale je to sakra rámus. Na celé téhle cestě jsem vlastně moc lidí nepotkávala, a tak jsem si mohla každou chvíli nerušeně zastavovat u ovcí a polí a taky labutí... a zrovna u téhle cesty si v něčem, co bych přirovnala k louži ve škarpě, plavaly dvě labutě. Pobavilo mě to natolik, že jsem zastavila a šla si je vyfotit. Pěkně je to naštvalo, začaly nadávat a vzlítat. Pomyslela jsem si, že mě chtějí určitě zabít, a tak jsem před nimi začala rychle utíkat do auta. Ukázalo se, že ony se taky snažily jen uniknout, ale po tomhle už jsem raději nikdy u labutí nezastavovala. A že jich tu je. Pomalu jsem se pak po severu Islandu přesunula do Akureyri, takového islandského Brna. Cestou mě zastihl první sníh! Sněžit původně vůbec nemělo, a tak se zase krásně potvrdilo, jak moc nevyzpytatelné počasí tu je. Někam jsem si napsala poznámku, abych se podívala po zdejších sekáčích, o kterých mi říkal Islanďan u nás na koleji. Bohužel jsem si na to nevzpomněla a taky hodně pršelo, takže to úplně nebylo na procházení se městem. Přesto jsem tu chvíli pobyla. Natankovala jsem a zašla si do obchodu pro Appelsín (typický islandský nápoj, něco jako Fanta), který mi ale hned po příchodu do vanu spadnul na hasicí přístroj a rozříznul se na dvě půlky (?). Ne, taky nechápu, jak se tohle mohlo stát. Ale stalo. Lepila celá podlaha a lahodnou sladkou limonádu jsem měla i v botách. Z Akureyri jsem vyrazila na Goðafoss. Krása, krása. I když popravdě musím říct, že vodopádů je tu tolik, že po čase přestanou být tak překvapující. To se ale nedá říct celkově o přírodě. Island je tak malý a přitom tak neskutečně různorodý, že snad ani Islanďana nemůže nikdy omrzet. V tuhle chvíli už se pomalu začínalo stmívat a stále pršelo, tak jsem si na mapách našla nejbližší kemp a vyrazila tam. Čekal mě ještě test z islandštiny (díky za tu wifi v autě).
Tuhle noc jsem byla snad v tom nejdivnějším kempu. Byl celkem daleko od vesničky a končila u něj cesta. Už když jsem přijížděla, měla jsem z něj zvláštní pocit. Venku kolem parkoviště byla vyvěšená světýlka (rozmazaná fotka níže) a pán, který byl na ,,recepci", se zvláštně usmíval. Zaplatila jsem, dostala instrukce a šla se umýt, protože sprchy byly v budově celkem daleko od parkoviště a nechtěla jsem tam přebíhat nějak moc pozdě v noci. Uklidnilo mě, když přijeli ještě jedni lidé. V autě jsem si pak později prohlížela pohlednici, kterou mi dal jako účtenku. Byl na ní citát z Bible a pozvánka na ranní nebo večerní modlitbu. Ach jo. Ale aspoň mě to trošku uklidnilo. Protože ,,nezabiješ", že ano? Zvláště pak v téhle zemi.
Ráno jsem vyrazila brzy, abych si užila ranní koupele v Mývatn. Omyl. Otevírají až ve 12! To mi mělo dojít. Další islandskou specialitou jsou totiž podivné otevírací doby - pozdě otevřít a brzy zavřít. Bylo to nakonec ale úplně jedno. Severovýchod Islandu je snad ta nejkrásnější oblast, kterou jsem tu navštívila. Podivně barevná, černá, oranžová, okrová, žlutá a modrá. Všude teplé prameny, ale i sníh. Nádhera. Chtěla jsem vidět jezero Víti, ale cesta už byla uzavřená (na zimu se pomalu uzavírají cesty), a tak jsem zaparkovala před uzavírkou a vydala se tam pěšky, abych prozkoumala okolí. Potkala jsem jednu asijskou skupinku, která mě poprosila, abych je vyfotila. Za odměnu mě donutily k tomu, aby ony mohly vyfotit mě. Krása. V tenhle moment jsem zahlédla nějakou jinou skupinku, která pokračovala dál po nějaké jiné cestě, a rozhodla se je následovat. Začínalo opět sněžit a ve mně se hromadila nervozita, jestli se náhodou třeba moc nevzdaluji od místa, ze kterého jsem vyšla. Nakonec jsem se zeptala někoho ze skupiny a ukázalo se, že mají stejný cíl, ale znají tuhle jinou cestu. A tak jsem se připojila k německé delegaci a nakonec živá a zdravá dorazila k autu. Před koupelí v Mývatnu jsem ještě viděla nejbarevnější Námaskarð, Hverarönd a Namfjall. Mývatn Nature Baths jsou mimochodem snad to nejlepší místo na koupání. Prý jsou tam v létě všude mušky, ale takhle před zimou jsem žádnou mušku nepotkala, a navíc tam bylo skoro prázdno. Je to taková malá modrá laguna. Neskutečně jsem si tam odpočinula, dala jsem si horkou čokoládu, a pak se ještě rozhodla vydat na nějaký kratší výlet. Nebo aspoň jsem si říkala, že bude kratší. Nebyl. Kvůli hloupé navigaci. Mým cílem byl Dettifoss, další vodopád. Byl asi 30 kilometrů od Ring Road a cesta k němu byla šílená. Zabrala mi dvě hodiny! Otřes. Bylo to tam perfektní, ale ta cesta za to nestála. Jenže víte co? Na druhém břehu je normální asfaltová cesta, kterou vám ale Google nedoporučí. Kéž bych si dopředu přečetla recenze, kde lidé nadávají a nabádají ostatní, ať si zvolí druhou stranu. Tak snad příště. Na cestě zpět mě ještě zastihl sníh a byla jsem jasně rozhodnutá, že zastavuji v prvním kempu, který potkám, a jdu spát.
Kemp byl daleko od hlavní cesty, uprostřed ničeho. Byla to taková maličká osada. Míjela jsem velký srub a usoudila, že to bude určitě ten kemp. Zaparkovala jsem a šla jsem dovnitř, abych našla nějakou recepci, anebo aspoň tabuli s instrukcemi. Nikde nic. Prošla jsem nějakou společenskou místností a procházela dlouhou chodbou, ale nikde nikdo nebyl, i když všechno vypadalo tak, jako by před chvilkou všichni odešli. Taky že jo. Vyšla jsem ze srubu a ze tmy se pomalu vynořilo asi 20 mužů v reflexních vestách - přicházeli, někteří přijížěli autem. Nechápala jsem, ale pak mi došlo, že jsem se prostě spletla a kemp bude jinde. Ano. Byl hned vedle téhle budovy, stačilo by popojet ještě kousek. V té tmě ale nebylo pořdáně nic vidět. Vzhledem k blížící se zimě, v kempu už netekla teplá voda (většina kempů se postupně uzavírá a v zimě nejsou přístupné vůbec). Před spaním jsem koukala na nějaké PewDiePieovo Minecraft video a slyšela divné zvuky. Nejdřív jsem myslela, že jsou z videa, ale neutichly ani po vypnutí. Venku byla mrouskající kočka! Černá. Bylo to trochu děsivé, ale co už. Byla jsem unavená a na divné kočičí chování jsem zvyklá z domova. Přes noc napadl sníh a ráno bylo dokonalé.
Ráno bylo dokonalé, jen mi zabralo chvilku času, než jsem se s vanem vydrala ven z kempu. Měl trochu problém s malým zasněženým kopečkem, po kterém sklouzával zpátky dolů. I kvůli tomu jsem byla tenhle den hodně opatrná. Chtěla jsem jet ke Stuðlagil kaňonu, ale kvůli strmé zasněžené gravel road jsem to raději nepokoušela. V klidu jsem si tak v pustině dala oběd, zastavovala na místech, která se mi z okýnka zalíbila, a pomalu směřovala na jih. Při mém pomalém směřování mě čekalo překvapení. Poměrně velká část Ring Road byla uzavřená a objížďka vedla naprosto vražednou cestou s neskutečně strmými úseky. Když jsem poprvé dojela k prvnímu extrémnímu kopci dolů, otočila jsem se s tím, že je to asi omyl a že tudy snad nemám šanci projet. No, omyl to nebyl. Musela jsem projet. Nikde tam nebyl signál, a tak jsem raději počkala, až uvidím nějaké další auto, které bude projíždět, a přidám se k němu. Dopadlo to dobře. Uf. K téhle příhodě se váže fotka WC 17 km. Díky moc no. Popravdě jsem byla lehce psychicky vyřízená a neměla na nic moc náladu. Dorazila jsem na jižní pobřeží a chtěla jsem se stavit na pláži Stokksnes, ale když jsem zjistila, že se na ni vybírá vstup, rozmyslela jsem si to. Co to vůbec má znamenat? Tohle vůbec není islandské. Stavila jsem se tak jen u Jökulsárlónu, kde to mám moc ráda, a vydala se do kempu u NP Vatnajökull, který jsem si vyhlídla už dříve. Bylo tam tolik lidí! Eh. Myslela jsem, že bych se mohla ráno projít v parku, ale bylo mi řečeno, že pokud neodjedu brzy, tak budu muset doplatit další peníze za parkování. Už tak byl tenhle kemp dvakrát dražší než ty mimo turistickou oblast. Rozhodla jsem se proto odjet a dorazit už ten den do Reykjavíku, protože přítomnost tolika lidí mě po tom klidu trochu rozladila.
K večeru už jsem byla na koleji a ten den jsem se rozhodla konečně vyspat v normální posteli. Skvělý pocit. Poslední den jsem strávila už jen v okolí Reykjavíku. Nechala jsem si větší rezervu na vyčištění vanu a stavila jsem se na obědě v Ikee, haha. Skvělý pocit. Měla jsem obrovskou radost, že jsem to celé zvládla, že jsem se k tomu dokopala a nepodlehla žádným strachům a pochybnostem. Bylo to to nejlepší, co jsem tu podnikla!
na iTunes a Spotify jako Kristýna Tulachová
